Hospitalizační test a chapadla

Je to zvláštní, být konečně doma. Život se tak trochu vrací do starých vyjetých kolejí, ale já to tak pokaždé nechci.

Chci neustále vidět, jak úžasné je zažívat všechny tyhle všední věci. Jenomže nejde žít dvacet čtyři hodin denně vděčná a vykulená štěstím, a tak si to co nejčastěji připomínám.

Hele, holka, to všechno, co máš, je obrovský dar a není to samozřejmost. Mysli na to.

Mám pocit, jako kdyby na mě každý nový den čekal přichystány v balicím papíru, ovázaný růžovou mašlí. Pořád se čas od času najednou dojmu k slzám z toho štěstí. Že můžu jet se svými dětmi na nákup. Že můžu dvojčatům k narozeninám vyzvednout dorty. Že sedím doma za jídelním stolem a dívám se oknem do zahrady.

Pecka.

Jak se žije se čtyřmi dětmi? Péče o nejmladšího syna je teď dost náročná: čtyřikrát denně vojtovka, každou chvíli nějaký doktor, kojení, vstávání v noci, blinkání. Bylo by snadné sklouznout do stereotypu.

Naštěstí jsem pro tyto účely vyvinula hospitalizační test: jakmile mám pocit, že je toho hodně, vrátím se v myšlenkách do dob, kdy jsem celé měsíce ležela v nemocnici a fakt jasně viděla, co je v životě důležité a co ne. A pak se touhle optikou podívám na svoje aktuální starosti.

Je to tak uzdravující!

Díky hospitalizačnímu testu jsem třeba jeden den v týdnu udělala rozhodnutí, že místo žehlení pojedu na kolo jen se svým nejstarším synem, který potřeboval čas jen pro nás dva. Bylo toho těžké, protože jsem přes dveře pracovny slyšela, jak nevyžehlené prádlo tence pláče. Nikdy předtím bych to nebyla schopná udělat. Jít s dětmi ven namísto úklidu, místo vytírání si zahrát deskovku, výjimečně nepéct domácí dort, ale koupit ho. 

Zní to jako hlouposti, ale pro mě to jsou velké věci. Učím se neusilovat o dokonalost, ale prostě jen být taková, jaká jsem. Nebýt pětiměsíční hospitalizace, jsem teď jiná máma. Nervóznější, protivnější, otrávená. Takhle namísto toho děkuju Bohu za každý den a cítím neskutečnou vděčnost.

Někdy strašně moc bojuji s tím, že bych potřebovala chapadla jako chobotnice. Pak si ale říkám, že by to stejně nevypadalo úplně dobře... :-D 

Je fajn, když vás okolnosti nutí dennodenně uspořádávat své priority. Přináší to s sebou růst.

Přeju vám, abyste měli jasno v tom, proč žijete, pro co žijete a pro koho žijete. Přeju vám, ať žijete vědomě a dny vám jako písek neutíkají mezi prsty. Život je totiž dar.

Krásný den!

💜