Nečekaně domovní vyprávění

 Dámy a pánové, stalo se, o čem jsem dlouhé měsíce snila.

Jsem doma. Víte, co je zvláštní? Když jsem si představovala chvíli, kdy mi doktor oznámí, že půjdu domů, v těch snech jsem radostí lítala. 

Realita byla ale trochu jiná.

Napadala mě oblíbená slova Karla Gotta, že "tohle jsem opravdu nečekala"... S tím rozdílem, že já jsem to opravdu nečekala. 

Asi jsem tak nějak žila v domnění, že syn z neonatologie odejde po svých.

Já nevím.

Můj první pocit byl kupodivu šok. Už jako fakt? To už je na tom syn tak dobře? Neuspěcháme něco? 

Pak se vynořily další otázky. Můj celý den se točí kolem syna, kdy se budu starat o ostatní děti doma? Co domácnost? Asi nepřijde hodná paní uklízečka dvakrát denně vytřít a vysypat koše a oblečení se nebude samo kouzelně doplňovat do šuplíků. Nemluvě o jídle, které asi nenaskáče na stůl k mé jmenovce. 

Přitom ještě nějakou dobu bude se synem tolik práce, jako na roomingu. Kdo mu bude dávat rektální rourku a tejpovat pupeční kýlu? Jako fakt já? Nemůžu něco zkazit, nevím co, třeba mu propíchnout střevo nebo přelepit nějaký akupunkturní bod na pupíku, který z něj udělá doživotního mrzáka? 

Já vím, přeháním. Ale jen tak pro ilustraci, spíš než radost jsem cítila obrovské obavy.

Jsem divná?

Asi ne. Strávila jsem se synem 105 dní na neonatologii, 160 dní celkem i s pobytem na rizikovém oddělení. Kromě spousty užitečných věcí jsem se u inkubátoru naučila bohužel i jednu fakt neužitečnou, dokonce úplně pitomou věc. Naučila jsem se o syna neskutečně bát.

Cestou domů jsem měla vysloveně stažené půlky. Nervózní byl i manžel. Synovi se hodinová cesta autem asi hodně líbila, proto klidně spal a nevydával žádné zvuky.

"Nemohl přestat dýchat, jako když měl ty svoje pauzičky?" ptal se manžel vystrašeně a i když jsem si ten strach nepřipouštěla a dělala, jak jsem hrozně nad věcí, bála jsem se taky.

Tři a půl měsíce syna každé ráno chodil kontrolovat doktor. Kdykoliv jsem se mohla na cokoliv zeptat. Teď to už bylo jen na mně. Teda jen na mně a na dalších doktorech a specialistech, napočítala jsem jich asi dvanáct. 

Radost samozřejmě přišla, ale tak nějak opatrně. Několikrát jsem se ptala sestřiček, jestli to propuštění v pondělí fakt platí. V neděli se syn obloukem pozvracel a vyhodil úplně všechno, takže jsem se skoro loučila z vidinou blízkého návratu, ale dopadlo to dobře.

Nikdo mi nepřišel říct, že bude změna a musím na neonatologii zůstat se synem na doživotí. 

Dlouho jsem přemýšlela, co se to se mnou stalo. Asi jsem se institucionalizovala, jak se pěkně vysvětluje ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Přesně chápu, jak je lidem, co mají byt propuštění po dlouhodobém vězení. Svoboda, ale ztráta veškeré jistoty zároveň. Svět venku se čenžnul. Zapadnu? Tím nechci říct, že bych se na neonatologii cítila jako ve vězení. Naopak. Budějovická neonatologie se stala mým druhým domovem. Bez nadsázky a ironie. Lidé tam mi přirostli k srdci, dělali svou práci jako poslání a byli to lidé na pravém místě. Nejen doktoři, doktorky, sestry (a dva bratři), ale i paní uklízečky a sanitářky byly moc milé, a tak jsem se s nimi loučila tak trochu s těžkým srdcem a s příslibem toho, že se budeme chodit pravidelně ukazovat. Opravdoví andělé s křídly pěkně schovanými pod zelenými košilemi.

A to nemluvím o ostatních maminkách, které tady pro mě vždycky byly. Vyslechly mě, spolu jsme se smály i brečely, řešily jsme všechno možné i nemožné. Holky, jsem vám neskutečně vděčná, že jste přišly do mého života. Byly jsme jiná skupinka maminek než potkáte na pískovišti. Jedna jsme druhou nesoudily, naopak jsme se podporovaly, měly jsme k sobě pochopení a byly tolerantní. Nikdy nikdo neřekl třeba: tyjo, kojíš, nekojíš? Nezáleželo na tom. Držely jsme spolu, protože okolností byly těžké. Taková přátelství nevznikají každý den.

A tak má pro mě každý den doma, každá procházka venku, hořkosladkou chuť. Sice jsem už dosáhla vytouženého cíle, ale část mě zůstává pořád s holkami na neonatologii. Kéž bych mohla kus té procházky lesem nakrájet, zabalit a poslat jim poštou.

Pomalinku se učím znovu žít. Fungovat zpět v reálném světě, kde si musíte nakoupit, uvařit a uklidit sami. Kde to nevoní po desinfekci. Učím se míň bát o svého syna. Je to běh na dlouhou trať.

Ale co je důležité a co se nemusím učit, to je radost ze života. Moje dny jsou teď protkané vděčností, pokorou k životu a jakousi lehkostí bytí, jakou by mi i Kundera mohl závidět. 

Přežila jsem přes pět měsíců bez manžela a dětí a nepoztrácela jsem přitom humor ani zdravý rozum. Mám pocit, že už překonám všechno.

Chvíli se mi zdálo, že existuje nemocniční svět, kde jsem já, a pak ten normální svět, kde byli všichni ostatní. Návratem domů se oba světy propojily. 

Opravdu po každém dešti vyjde slunce. Chodím teď na procházky do lesa s manželem a dětmi přesně tak, jak jsem si vysnila a při každé procházce si říkám, že žiju svůj sen, který mě držel nad vodou dlouhé měsíce.

Je dobré snít. Pokud prožíváte něco mimořádně těžkého, přeji vám, ať taky máte své sny. Sněte každý den, sněte do nejmenších detailů a až přijde ta chvíle, kdy se váš sen splní, žijte jen přítomností a nechte se unést radostí.

💜