Vděčná

Tak já nevím, jestli mě to někdy přejde.

Kéž by ne.

Vracím se do svého života, do všedních dní. Sleduju svůj životní příběh tak nějak s odstupem a nemůžu se vynadívat, jak se ta holka má skvěle.

Jsem úplně naspeedovaná radostí a vděčností. 

Včera jsem se vracela z procházky s kočárem. Bylo krásně teploučko, tak jsem prostě musela poprvé vyvenčit svoje kojící šaty, které zatím zažily jen stěny nemocnice.

Chudinky.

Šla jsem kolem polí a vzpomněla jsem si na svého učitele češtiny na gymplu, který neměl rád historické romány, protože se v nich prý na celé stránce vlní obilí.

Haha.

Vzduch se ale fakt vlnil a byla to scéna jako z knihy, já a můj život. Trochu červená knihovna, trochu komedie, kus poezie,  malinko drama, ale velké sci-fi, konečně! Konečně mám zpátky svůj život a je tak bezvadný! Jsem do něj úplně zamilovaná, tak ho vidím růžovými brýlemi a možná to časem pomine.

Pak mě napadne, jak asi vypadá dnešní odpoledne za zdmi neonatologie. Jak? Úplně jinak. Jiný svět. To je jasné, kde se bojuje o lidské životy, nezáleží na počasí. 

Kéž by to všechny maminky nedonošených miminek na celém světě měly už konečně za sebou, měly svá vysněná děťátka v kočárcích a vezly je dnešním perfektním odpolednem!

Tohle nezměním. Aspoň jim v duchu popřeju, ať tenhle den přijde co nejdřív.

Mám pocit, jako kdybych byla mrtvá a najednou žiju! 

Po mé levé ruce šuměl les a v dálce se to černalo bouřkovými mračny, jinak ale celý Mácha: blankyt, bělavé páry a já se cítím jako lesů paní. Akorát bez té vraždy.

Ta chvíle je tak dokonalá, že se mi do očí derou slzy. Vážně jsem tohle všechno musela na pět měsíců ztratit, abych to teď zase mohla ocenit? 

Asi jo.

Z celé mojí duše vytryskne fakt hodně zvláštní modlitba a já o tom nepřemýšlím a posílám ji k nebi.

Ty vole, já žiju! Bože, dík!!!