Svět patří nám...

Poslední dny pro mě jsou psychický i fyzický masakr. Boj se strachem, co bude. Začíná mi pořádně docházet, co všechno bylo. Konečně se můžu nadechnout a ohlédnout. V pátek bude mít syn tři měsíce, ale termín porodu nám vychází až na neděli. Příští týden mého chlapečka čeká operace. Jsem z toho nervózní. Asi ten den budu potřebovat hodně čokolády, nebo ještě líp dort.

Ať žije plavková sezóna, no ne?

Už dvakrát mi sestřičky zapomněly připravit tácek s večeří. Musela jsem se tomu smát. Dnes jsem to nevydržela a zeptala jsem se, jestli mají pocit, že bych měla trochu omezit jídlo. Když mi pak jídlo dávaly, čekala jsem, že řeknou něco vtipného, něco jako: "Nesnězte i ten tácek, ha ha ha."

Sranda musí být.

Nakonec je to jen humor, co mi dodává sílu jít dál. Tak nějak mám pocit, že dokud se člověk umí od srdce zasmát, ještě to s ním není zlé.

Rozloučím se s vámi svým oblíbeným citátem a ačkoliv jako správná dáma mluvím slušně (většinu času), tady udělám výjimku. Jde o slova, která mě vždycky neuvěřitelným způsobem rozesmějí a dodají mi odvahu.

"Svět patří těm, co se neposerou." 

Charles Bukowski 

Svět totiž může patřit nám všem, hlavně se nebrat moc vážně, umět se zasmát pseudoproblémům a nepoztrácet cestou víru, naději a lásku.

Moje kamarádka říká větu, kterou bych tesala do kamene: "Nesmíte se toho moc bát." Často na tu větu myslím. Platí totiž o všem: o životě, o problémech, o mateřství, o tom, co si řeknou ostatní...

Přeji vám, ať jste sami sebou, ať se umíte ptát svého srdce, co potřebuje a ať se nebojíte chodit i po nevyšlapaných cestách, o kterých se říká, že se po nich nedá jít.

Nebojte se.

P. S. Koho by to zajímalo, takhle mě a mého syna namalovala umělá inteligence podle fotky...

(A skláři nebudou mít co žrát.)

Přeji vám krásný den!

💜