Já do tebe to mlíko dostanu, broučku! Můj kojící příběh, část druhá

Kojení je krásné.

Kůzlátka na paloučku se tulí k maminkám kozám a bumbají jejich mlíčko. Nad nimi s křikem poletuje orel a v dáli se rýsují zasněžené vrcholky hor zachumlané v mlhavé páře. Všude okolo voní svěží tráva a divoké bylinky. 

Blond pasačka je sbírá do proutěného košíku a s úsměvem se otáčí na své batolátko, které ji nadšeně následuje. Bere ho do náručí a úplně samozřejmě ho začíná kojit, protože takhle to má na světě přece být.

Máma patří k dítěti a mateřské mléko patří k mámě. Kojení je pro nás savce úplně přirozené, jako dýchání.

Kojení je moderní. Doby sunarů jsou pryč. Ukažme si prstem na ty matky, které nekojily a zakřičme: "Fůůj!" Co je to za matku, že dá svému dítěti umělé mléko?! Že se jí mléko neudělalo? Ať se nevymlouvá, každý přece může kojit, no ne? Vezměme si příklad z těch zvířátek na louce!

Jako fakt?

A co když to nejde? Co když dokonce máte to mléko, máte kojence, ale kojení se stejně moc nedaří? Poslechněte si další část mého kojícího příběhu.

Skončili jsme ve chvíli, kdy jsem s velkou slávou začala odsávat spoustu mléka. Syn byl narozený o tři měsíce dřív a dostával ho nejdřív sondou přímo do žaludku, po nějaké době ale nastal okamžik, kdy přišla ta slavností památná chvíle a já ho mohla poprvé přiložit.

Můj chlapeček nevěděl, co se po něm chce. Jak by to taky mohl vědět? Narodil se ve 27.týdnu, mnohem dřív, než dozrál jeho sací reflex. Bojovalo se o každý dech, o každý gram, lékaři si nemohli dovolit nechat ho vyhladovět, protože by šel dolů s váhou. Byl na dechové podpoře (taková hadička pod nosem) a nedovedl dobře otevřít pusinku. Kojení ho navíc unavovalo, což se projevovalo tak, že houkal na monitoru a měl desaturace.

Na kojení svého posledního dítěte jsem se doopravdy těšila a teď mi docházelo, že je to až druhořadé. Nejdřív musí dýchat. Má sondu, o hladu není. 

A tak jsem se na několik týdnů musela spokojit s tím, že ho jednou, později dvakrát až třikrát denně přiložím k odsátému prsu. Nevytáhl si zatím vůbec nic, jen tak trénoval sací reflex a moje nervy.

A pak přišel den D, kdy jsem mohla přiloží k neodsatému prsu a zkusit, jak se nakojí. 

Vskutku památná chvíle!

Nestalo se nic. Syn to prostě nezvládal. Dostával svou stálou dávku sondou každé tři hodiny a nějak asi neměl tu správnou motivaci nakojit se. Chvíli jsme se marně snažili a pak dostal moje mléko sondou přímo do žaludku.

"Nechcete zkusit klobouček?" ptala se mě laktační poradkyně. 

"Ne, my to budeme zkoušet pěkně postaru, klasicky, tak, jak to má být!" odvětila jsem s úsměvem, plná víry, že když jsem odkojila už tři děti a z toho dvě byla dvojčata a kojila se v tandemu, že prostě kojit umím a čtvrté dítě odkojit zvládnu. Jako nic. 

No ne?

Tak ne.

Syn byl strašně spavý a ačkoliv jsem měla spoustu mléka, u prsu se vztekal a šermoval rukama, prostě úplně jiné kojení, než jaké vidíte v časopisech pro maminky. Místo rozvíjení pouta mezi matkou a dítětem jsem se cítila, jako kdybych mu ubližovala.

Nezvládal se přisát. Měl malinkou pusinku a moje bradavka nedosáhla k jeho sacímu bodu v pusince uprostřed patra. Pečlivě jsme dělali orofaciální stimulaci, ale i tak to byla bída s nouzí. Po pár dnech jsem potkala laktační poradkyni a rozbrečela jsem se, že se fakt snažím, ale tohle dítě prostě kojit nezvládnu. 

Laktační poradkyně, úžasná, laskavá, empatická a rozumná ženská, mi znovu nabídla klobouček a vysvětlila, že to přece nemusí být napořád, jen pro ten začátek, kvůli té malé pusince. 

S velkou slávou se synovi (v korigovaném 36. týdnu a biologicky 65 dní po porodu) povedlo nakojit 4 ml z jeho dávky 42 ml. Byl to směšný, ale přesto velký úspěch. Podobně to šlo dál. Jelikož bylo jasné, že ještě minimálně měsíc na neonatologii strávíme, nebylo naštěstí třeba se kojením stresovat. Tou dobou jsem trávila už čtvrtý měsíc v nemocnici, bez mých zbylých dětí. Řekla jsem doktorům, že kojení mě tu držet nebude, a že jestli to bude třeba, dám synovi svoje mléko flaškou a půjdu domů.

Bylo to těžké rozhodnutí.

Situace se zlepšila, když synovi sundali dechovou podporu. Najednou mohl otevřít pusu dokořán. Přisál se a začal pít hezčí dávky.

Pořád to ale ještě nestačilo. V noci byl vyřízený a dostával mléko sondou. Čekali jsme na operaci. A taky jsem zjistila, že budu muset pokaždé ke kojení nějakým způsobem dávat část mléka s fortifikací, kvůli tomu, že byl syn extrémně nezralý, tak aby hezky prospíval.

"Takže pokaždé budu muset dát stejně flašku s odsátým mlékem, smíchaným s fortifikací? Pak teprve dokojit? Tohle budu dělat každé tři hodiny? Proč mám o to kojení teda tolik bojovat? To rovnou toho mléka můžu dát plnou dávku!" napadalo mě.

"Ta fortifikace se bude podávat třeba jen dva měsíce, možná tři, potom už můžete jen kojit," tvrdily sestry.

A já začala fortifikaci dávat stříkačkou po prstě, později Calma lahví, o které se říká, že by neměla zkazit kojení, protože je pro miminko těžší z ní pít a neteče to zadarmo. To aby děti nezlenivěly. Syn začal dost ublinkávat. Fortifikace se dočasně vyhodila. Protože už byl po operaci, vyndala se sonda a veškerou jeho dávku cca 55-60 ml od té doby musel vypít z prsa a z Calma láhve.

A tady zatím konci náš příběh. Stále ještě jsme hospitalizovaní. Před každým kojením vážím, pak nakojím. Syn většinou vypije okolo 30 ml. Zbytek do jeho dávky 60 ml dokrmuji svým mlékem z Calma láhve a upřímně si trochu ťukám na čelo. Mohl by to vypít rovnou z prsa, ale nezvládá to, a tak to musím odsát, ohřát, dát lahví a pak tu láhev i odsávačku vydesinfikovat.

Jak naše cesta ke kojení dopadne? Sama to ještě nevím, ale určitě se budeme snažit, aby jednou přišel den, kdy se syn bude kojit normálně z prsa a nebude potřebovat žádnou lahvičku. A jestli se to nepovede, budeme spokojení i s lahvičkou, protože synův příchod na svět byl tak dramatický, že cokoliv jiného než vděčnost, by bylo obrovské rouhání.

Tenhle článek píšu pro všechny maminky, které měly cestu ke kojení trnitou, nebo kterým se kojení nepovedlo, ať už měly nedonošené miminko, nebo jakýkoliv jiný důvod. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že před svým okolím musím obhájit, proč dávám synovi láhev. A víte, vlastně nemusím. Ani vy nemusíte nic obhajovat.

Skončím trochu netradičně vzkazem pro svého syna, který mu zapisuji i do deníčku:

Ať už budeš plně kojený, nebo na flaštičce, každý den budu moc šťastná, že tě mám.

Děkuju ti, že můžu být tvoje máma.

💜