Já do tebe to mlíko dostanu, broučku! Můj kojící příběh, část první

 Kojení je krásné.

Kravičky na louce kojí telátka, ovečky vesele bečí, zatímco dávají mléko jehňátkům, okolo voní heřmánek a celý obraz se za zvuků zurčení potůčku topí ve vlídných slunečních paprscích. Strakatá kočička se natáhne na sluníčko, zavře oči, přitom se k ní přitulí její čtyři koťátka, přesně jako v té říkance.

Mláďata savců na naší planetě se docela přirozeně nechávají od své matky kojit. Samice gorila intuitivně čapne do každé tlapy jedno mládě, přivine je k hrudi a ani neví, že právě zvládla tandemové kojení!

Všichni savci v celém vesmíru to umí, všechna ta roztomilá a někdy i trochu nemotorná hloupoučká zvířátka to umí.

Jenže kojení nedonošeného miminka je běh na dlouhou trať. Pokud právě řešíte podobný problém, třeba vám můj příběh pomůže.

Můj syn se narodil ve 27. týdnu. Byl to obrovský šok. Nebyla jsem schopná v tu chvíli řešit nějaké mléko, i když jsem měla výhodu, že jsem už odkojila tři děti, nejstaršího syna a dvojčata.

Hned po porodu jsem dostala instrukce, jak odstříkávat mlezivo.

Mateřské mléko je pro miminka ta nejlepší strava. Obzvlášť pro nedonošená miminka. Tohle mi pořád všichni říkali a při každé návštěvě JIP u inkubátoru se mě setry ptaly, jestli už mám mlezivo.

Nemám.

Byla jsem krátce po porodu, hormony rozházené. Cítila jsem se pod tlakem. Poctivě jsem odstříkávala každé tři hodiny, začala jsem si dávat budíky i v noci. Byla to řehole. Jenže velkou roli při nástupu laktace hraje psychika. Moje hlava pořád říkala: Nemůžeš mít mlíko, když jsi ještě neporodila. Hádala jsem se s ní: Miminko mám v inkubátoru! Ale hluboko uvnitř jsem prostě pořád měla pocit, že jsem těhotná. 

Potřebovala jsem nejdřív vstřebat to obrovské trauma, že jsem porodila o tři měsíce dřív, až potom jsem se mohla soustředit na mlíko. Nedocházelo mi, že už jsem máma. Ráno jsem se vzbudila a deformovaná dlouhým pobytem na rizikovém oddělení jsem automaticky počítala, jak dlouho jsem těhotná.

Vlastně už nejsem těhotná! Co blbnu?!

Už jsem myslela, že to nepůjde... 

"Vždyť jste přece odkojila tři děti! Tělo si vzpomene! O vás nemáme strach," uklidňovaly mě sestry.

Jenže já pomalu ztrácela naději.

"Mateřský mlíko je super," řekl mi u inkubátoru zdravotní bratr, úžasný člověk. "Ale nebojte se, když ho mít nebudete, tak se nic nestane," dodal a tahle jeho věta mě dost uklidnila. Dodnes mu jsem za ni moc vděčná. Takže fakt nemusím mít mlíko? 

Uff!

Hádejte, co se stalo druhý den? Ano, objevilo se mlezivo. Postupně ho přibývalo a deset dní po porodu jsem si hrdě zapsala do deníčku, že dnes jsem poprvé svého syna celý den uživila. 

To bylo v polovině února. Nastal nekonečný kolotoč odsávání každé tři hodiny. V noci jsem si poctivě nastavovala budíky a za chvíli jsem měla tolik mléka, že jsem začala dávat přebytky do mléčné banky jako dárkyně (na tom měly velkou zásluhu tabletky pískavice a benedikt na podporu kojení). Denně jsem měla mléko pro syna, půl litru přebytek a jednu polici doma v mrazáku jako rezervu.

Měla jsem z toho radost. 

Mléka postupně přibývalo. Syn byl v inkubátoru a dostával ho přímo do žaludku sondou. 

A co dál? Ještě dlouhé dva měsíce budu otrokem odsávačky, než se syn poprvé zkusí nakojit a s velkou slávou a s kloboučkem vypije 4 mililitry ze své denní dávky 42 mililitrů, ale o tom až příště.

Budu se na vás těšit! 

💜