Den matek trochu jinak aneb Pět věcí

Letos je všechno jinak.

První Den matek, kdy jsem bez svých dětí, tedy bez svých tří dětí, s tím jedním jsem na neonatologii.

Na dnešní Den matek jsem měla dostat ten nejkrásnější dárek na světě. Dnes jsem měla termín porodu. 

Syn ale přišel na svět o tři měsíce dřív.

Za čtrnáct dní to bude přesně pět měsíců, co jsem hospitalizovaná. Pět strašidelných měsíců, které nemají daleko k půl roku, a já pořád nevím, kdy se vrátím domů.

Psycho. Člověk by řekl pět ztracených měsíců, jsou to ale měsíce, které celé naší rodině přinesli nové a úžasné dítě.

Když už jsme u čísla pět, prozradím vám, jakých pět vět chci častěji říkat svým dětem, až se jim vrátím.

1. Mám tě ráda! 

Nikdy nechci zapomenout na tuhle obyčejnou a přitom tak strašně moc důležitou větu. Chci ji svým dětem opakovat každý den, aby o mé lásce nikdy nepochybovaly.

2. Jsem ráda, že tě mám! 

Vybavuji si, že tohle ode mě děti nikdy moc neslýchaly, spíš jsem si častokrát povzdechla: Já se z vás zblázním! Ale ne...  Zbláznila bych se, kdybych je ztratila.

3. Jsem na tebe hrdá!

Nechci své děti nikdy porovnávat s jinými dětmi nebo mezi sebou navzájem. Ať už mají jakékoliv tempo, něco jim jde líp a něco hůř, chci, aby věděly, že jsem strašně moc pyšná na to, že k sobě patříme.

4. Neboj se!

Přeju si být máma, která děti umí povzbudit, učí je opatrnosti, ale zároveň je nestraší. Někdy se bojíme úplně zbytečně. Někdy?Často! Přeju si vidět, že jsou moje děti odvážné a silné a budu se snažit je podporovat, aby takové byly.

5. To zvládneš!

Trochu to souvisí s předchozím bodem. Doufám, že moje děti budou bojovníci, že se zvládnou poprat se všemi těžkostmi, které jim vstoupí do života (a že jich může být!), že si budou uvědomovat svou hodnotu, zůstanou pokorné, ale zároveň zdravě sebevědomé. Tak strašně bych si přála umést jim jejich cesty životem, aby nikdy nepocítili tu strašnou tíhu života, kterou občas všichni zakoušíme... Ale ještě víc si přeju vidět je, jak se perou se životem a nevzdávají a jak jdou dál po svých cestách životem, i když to někdy bude do strmého kopce, bude pražit slunce nebo naopak studit mráz. Až jim poteče do bot a třeba i spadnou, doufám, že najdou sílu zase vstát. Doufám, že jim budu moct být nějakým způsobem nablízku, abych jim mohla podat pomocnou ruku, a pokud ne, modlím se, aby tam byl někdo jiný, kdo je podrží a povzbudí.

Pět měsíců hospitalizace mě učí především pokoře k životu. Doufám, že se z nemocnice domů vrátím jako rozumnější matka, která nebude řešit kraviny, stěžovat si na nepořádek a hluk. Myslím, že tolik modliteb, slz a bolesti se nemůže rozplynout jen tak ve vzduchu. Z celého srdce věřím, že budu jiná než dřív. 

Minimálně budu už vědět, že náš všední obyčejný život není obyčejný. Nic z toho, co máme, ať už střecha nad hlavou, zdraví nebo ti nejbližší, vůbec nic z toho není samozřejmost a je to hrozné, ale ano, kdykoliv o to můžeme přijít a zítra všechno může být jinak.

Protože tak jsem to měla já, jeden den předvánoční pohoda doma a druhý den začátek nekonečného odloučení v nemocnici.

Pokud tohle čtete a máte děti, prosím, aspoň dnešní den neřešte hádky, problémy, starosti. Aspoň dnes si vychutnejte, že jste všichni spolu. 

Řekněte dětem, že je milujete, obejměte je a užijte si to, že jste s nimi.

A to vám slibuju, až mě pustí z nemocnice, každý večer, kdy se doma všichni v pořádku sejdeme, vyšlu do nebe tichou vděčnou modlitbu. 

Není to samozřejmost.

Teď už to vím.

Krásný Den matek!

💜