Málo spánku, málo humoru, hodně mléka...

Poslední dobou je toho na mě moc. Ne že bych teď řešila něco náročného, vůbec ne. Jsem se svým chlapečkem na neonatologii na roomingu a když ho držím v náručí, svět je barevný a docela v pořádku.

Jenže pak ho vrátím do postýlky, za nemocničními okny se rozprostře tma a já se začnu cítit hůř. Unavená. Až k smrti unavená. Unavená za všechny ty týdny a měsíce, kdy jsem v nemocnici jen ležela, jedla a bála se.

Potom neustále ten mléčný maraton: každé tři hodiny odsávat, aby mohl syn dostat moje mléko sondou do žaludku. Marné pokusy přiložit ho k prsu, aby se pomalinku učil sát. 

Protože mateřské mléko je ta nejpřirozenější strava pro novorozence. Protože mateřské mléko je ta nejpřirozenější a nejlepší strava pro nedonošeného novorozence. Protože jsem kojila všechny děti a mám dost mléka. Protože strašně moc chci kojit. Protože mi mozek říká, že bych byla jen parodie na matku, když jsem své dítě nedonosila, neporodila a ještě bych ho nekojila. Protože kdo nekojí s námi, kojí proti nám.

Mléka mám dost. Syn zatím tolik nevypije, a tak jsem dárkyně. Živím snad celé oddělení neonatologie. Doteď mi ho chválili, že to není mléko, ale smetana. Měla jsem z toho obrovskou radost. Dnes mi ale sestřička řekla, že posledních 14 dní mi v mléce chybí tuky a bílkoviny. Ty dva týdny jsem na pokoji se svým chlapečkem. Jsou to celkem hezké dva týdny. Zvykáme si na sebe. Vyprávím. Čtu. Zpívám. Taky jsem ale strašně unavená z té zodpovědnosti. Pořád bojujeme s dýcháním a já nemůžu zapomenout, jak dvakrát dýchat přestal a celý zmodral.

"Vy jste opravdu silná," řekla mi sestřička, protože se mi povedlo zůstat v klidu, jako kdybych to zažila milionkrát předtím. Ale já jsem byla klidná, protože i ona byla klidná a já jsem jí věřila.

Strašně to teď na mě všechno padá.

"Máte čtyři děti, doma to bude náročné," varují mě tady zdravotníci. Protože teď je to lehké? A pak se mě někdo zeptá na děti a já to nečekám a začnu brečet. Tak strašně moc mi všichni doma chybí.

Dochází mi to všechno, čím jsem si prošla. Dnes ráno jsem celá rozespalá myslela na to miminko, které mám v bříšku, a až po chvíli mi došlo, že se svět změnil. Už dávno pro mě není úplně v pořádku a ani já teď nejsem úplně v pořádku. Ani moje mlíko není úplně v pořádku.

"Evi, co by vám teď pomohlo?" ptá se mě psycholožka. 

"Vrátit čas," pípnu a rozbrečím se jako želva. "Vrátit čas a nebo ho hodně posunout, aby tohle období už bylo za mnou," upřesňuji to.

Paní psycholožka se chápavě usmívá a z jejich smutných očí poznávám, že tohle je špatná odpověď.

Jenomže moje srdce volá jenom DOMŮ, DOMŮ, DOMŮ! Přemýšlím, jak by vypadal dnešní den v paralelním světě, ve kterém bych ještě následujících šest týdnů měla těhotenské břicho.

Ale nejhorší je, že mi dochází humor. Bílkoviny, tuky, vitamíny, minerály, omega mastné kyseliny, tohle všechno můžu doplnit v jídle a tabletách, ale potřebovala bych teď akutně humor, úsměv i smích. Buď ve formě tablet pro rychlejší vstřebání, nebo v jídle, abych se do něj mohla pořádně zakousnout. Nebo aspoň pár lžic vtipné kaše.

Bohužel tohle zase zůstane jen a jen na nás, a tak si ty důvody k smíchu musíme hledat. Protože kdo hledá, najde.

Tak jdu na to!

Mějte se moc hezky a pokud máte to obrovské štěstí a jste zrovna doma, obejměte své milované a řekněte jim, jak moc je vám s nimi dobře. Udělejte to dnes pro případ, že by zítra bylo pozdě. Neberte je jako samozřejmost. A pokud tyhle řádky čtete odloučeni od své rodiny, myslete na to, že domov je tam, kde je naše srdce.

Alespoň se to říká.

Krásný den!

💙