V květnu se začnu radovat...

... protože přece se nebudu radovat už teď, když trávím třetí měsíc v nemocnici (to dává smysl, ne?)...

Víte co? A já to tak dlouho bez radosti nevydržím!

Já se prostě budu radovat už tady a teď, i když se ty důvody k radosti musí víc hledat. Člověk se někdy opravdu potřebuje učit radovat z maličkostí.

Já vím, že je nanic, že jsem tady bez manžela a dětí. Dlouho jsem si myslela, že by vůči nim prostě bylo nefér být tady v nemocnici (třeba jen na chvilinku) radostná, možná i (skoro) šťastná. Ale vlastně si opravdu užívám všechny ty chvíle se svým miminkem.

Nebo čokoládu.

Pohled z okna, nebe modré a bez mráčků.

Když je u inkubátoru milá sestřička.

Chvíle, kdy se zasměju něčemu vtipnému.

Smysluplný rozhovor s někým z nemocnice.

Knížku pohádek pro mého chlapečka (dítě

učitelky, začínáme s předčítáním brzy :-D

Když přišly výsledky rozboru a zjistilo se, že

 mám opravdu hodně kvalitní mléko.

Novou reklamu s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Že tu na oddělení neonatologie máme takové malé setkávání maminek.

... 

Prostě chvíle, kdy se člověk občas cítí, jako

 kdyby už nebyl v nemocnici.

Chvíle, kdy i v březnu je jak v máji...

Protože v máji už bychom měli být doma. 

Držte nám palce!