Sto dní hospitalizace

 Většinou jsem pozitivní a dlouhodobou hospitalizaci nesu docela dobře. Ono taky člověku nezbyde nic jiného. O to horší jsou ale moje propady do splínu a špatné nálady.

Jsou dny, kdy mám obrovský strach, jak to bude dál. Jsem teď už se svým chlapečkem na roomingu, takže ho mám přes den na pokoji, napojeného na všechny ty monitory, sondu a dechovou podporu. Neustále tu něco houká a pípá a moje nervy jsou jako na skřipci.

Přesně takhle jsem to počtvrté nechtěla, přála jsem si být životem otřelá vyklidněná matka, kterou už nic nerozhází.

Místo toho postavám u vyhřívané postýlky svého syna jako sudička a bojím se jít vyčůrat, aby třeba za ty dvě minuty nezemřel. Až téměř neuroticky se upínám na možnost kojení, někdy v budoucnu, až zvládne sát a nebude mít sondu do žaludku. Od února jsem nespala celou noc v kuse, protože vstávám odstříkávat mléko a když neslyším budíka a trochu zaspím, mám pocit, že propadnu peklu.

Nedovedu si představit, že ještě někdy povedu intimní život s někým jiným, než je odsávačka mateřského mléka.

Ale říkám si svou oblíbenou větu: když to nevzdám, nemůžu prohrát. A tak na každou otázku sester a doktorů, jak mi je, když mám u sebe malého,  s úsměvem odpovídám: Skvěle! Moc si to oba užíváme. 

Jako správná matka, no ne?

Už si syna i vyndám z postýlky se všemi těmi hadicemi a cítím se zase o trošku víc jako maminka. Nesnáším být na někom závislá a prosit sestry, aby pohlídaly malého pokaždé, když se jdu do kuchyňky najíst nebo osprchovat.

Upínám se ke dni, kdy půjdu domů a zároveň mám z toho dne nahnáno. Tolik práce a piplání mého nedonošeňátka, tak málo spánku a to se ještě nestarám o domácnost a ty další tři kluky. A já vím, že to budu chtít zvládnout sama a že budu padat na hubu.

Uf.

Jak to říkal ten Mácha, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal... Nebo to platí spíš obráceně? Kdybyste nakoukli oknem do oddělení neonatologie a spatřili usměvavou nalíčenou ženu v květovaných šatech, jak se ptá ostatních maminek, jak se mají, nebo vypráví vtipné historky z tohohle nevtipného prostředí, jsem to já. Skoro každý den mi někdo říká, že jsem statečná a silná, sestry, doktoři, ostatní maminky. Ale já si to nevybrala. A copak by pomohlo brečet?

Takže ženy, až na tom budete špatně, hezky se oblečte, upravte, usmějte se na celý svět a snažte se v každé náročné situaci najít něco humorného.

Krásný den! 

🧡