O černém Petrovi

 Utíká to. Několikrát denně chodím za svým chlapečkem na oddělení intermediální péče, kde leží v inkubátoru. Stále ještě nemůžeme být spolu na pokoji, protože zapomíná dýchat.

Někdy přitom celý zmodrá. Je to strašidelné.

Každý den strávím spoustu hodin s odsávačkou v ruce. Dáváme si pravidelně rande i v noci. Říkám si, jak je možné, že jsem tohle všechno zapomněla, tu únavu, vstávání několikrát za noc. Ale tohle všechno k mateřství patří.

Teda kromě toho inkubátoru, dýchacího přístroje a sondy do žaludku. To jsem nečekala.

Těšila jsem se na kojení, tu blízkost matky a dítěte... Teď chlapeček dostává moje mléko, ale sondou do žaludku. Není vůbec jisté, jestli se nám kojení v budoucnu podaří. Samozřejmě udělám, co půjde. Pro všechny děti je mateřské mléko moc důležité, obzvlášť pro nedonošeňátka.

Vlastně mi hodně plánů nevyšlo. Ta holčička v růžových šatech s culíčky. Devět měsíců těhotenství. Focení toho, jak mi moji kluci hladí bříško. Nemám ani jednu jejich fotku se mnou, jak jsem těhotná. Nemůžu být ani s miminkem hned po porodu, chodím za ním k inkubátoru co nejčastěji, každý den "klokánkuji" dvě hodiny nebo i dýl (jen v plínce mi ho položí na holý hrudník, takový delší bonding).

Jsem v nemocnici a na pokoji se mi střídají spolubydlící. Některé voní, jiné páchnou, některé chodí kouřit, jiné si do noci pouští na mobilu seriály. Některé už nechci nikdy potkat, s jinými jsem pravidelně v kontaktu a jsou z nich mé kamarádky. Sdílíme jeden záchod a sprchu. Někdy je to nechutné. Někdy sdílím záchod i s jejich návštěvami. 

Já, která mám tak ráda soukromí a svůj klid, obzvlášť po porodu. (A kdo ne?)

Občas se cítím, jako kdyby život byl karetní hra a já si vytáhla černého Petra. V každé hře si ho někdo přece musí vytáhnout. Nemá cenu vztekat se a bránit, tak to prostě je a s tím si sedáte ke stolu. Nemá cenu koukat ostatním do karet a fňukat nad tím, že mají víc obrázků do páru. Nemá cenu ptát se, proč ten černý Petr vlastně mezi kartami je nebo proč jsem si ho zrovna já vytáhla. Nemá smysl se ani litovat. Nepomůže to.

Potom mi dochází, že jsem mohla dopadnout hůř. 

Mohlo se mi narodit mrtvé dítě nebo můj syn mohl po pár dnech svůj boj o život prohrát. Mohla jsem teď být onkologicky nemocná, já nebo moje dítě, manžel, někdo blízký v rodině.

Potom mi dochází, že ten můj černý Petr není žádný Petr, ale vlastně jen takový Péťa.

Díky Bohu za něj.

Ty dva měsíce to ještě vydržím.

Tohle se dá zvládnout.

Tohle zvládnu.

Každý z nás si někdy v životě vytáhne černého Petra, tak mnoho štěstí a odvahy! A nezapomeňte, že neštěstí ve hře je štěstí v lásce... 

💙