Až se vrátím domů...

Až se vrátím domů, bude mi jedno, jestli ten den bude zataženo nebo pršet, uvnitř mě bude svítit slunce.

Až se vrátím domů, budu unavená do poslední molekuly svého těla, ale budu neskutečně vděčná, že období hospitalizace je za námi.

Až se vrátím domů, nebude mi kdejaký nesmysl připadat důležitý, budu tančit i za bouřky, i když nebude pokaždé hrát hudba.

Až se vrátím domů, budu si pamatovat, jaké je balancovat nad propastí života, když smrt mi dýchala na záda.

Až se vrátím domů, nebudu se stydět za to, že jsem motýl. Roztáhnu svá barevná křídla a vzlétnu k nebi.

Až se vrátím domů, budu už vědět, že život máme jen jeden. Koho neobejmeme dnes, nemusíme už zítra mít vedle sebe. Nápady, které máme v hlavě, možná nikdy nikdo jiný neuskuteční. Zážitky, po kterých toužíme, ale odkládáme je do šuplíků "na jindy", nemusíme nikdy prožít.

Jak je asi dnes u nás doma? Jestlipak na mě les nezapomněl? 

Tohle není nanečisto, tohle je náš jeden jediný život a je poskládaný z mnoha a mnoha obyčejných dnů. Na každém obyčejném dni moc záleží, a tak se z něj nezapomínejme radovat.

💙