Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme

Měla jsem v plánu napsat jiný článek. Nějaký víc duhový a s růžovými obláčky, zpoza kterých občas vykoukne jednorožec. Aby všichni věděli, že i dlouhodobá hospitalizace se dá zvládat s úsměvem na rtech. Pěkně obléct modré šatičky a červený pláštík a na prsou mít napsáno: Superžena!

To aby se ostatní nebáli, že se to nedá zvládnout. My ženy přece všechno vydržíme, máme to v genech. Proto rodíme děti.

Víte co? Dneska jsem to nezvládla. Zdravotně jsem se zase zhoršila. Mám strach. Jak to všechno bude pokračovat. Jestli svoje dítě donosím. Aspoň do 28. týdne.

Jak se cítím? Mám chuť schovat se před celým světem, před všemi blízkými, co mi ale teď přijdou strašně vzdálení, nejen co do počtu kilometrů, ale i emocionálně. Nemám náladu poslouchat jejich povzbuzování nebo dobré rady. Jako by mezi námi bylo sklo. Jsme si strašně daleko. I když se moc snaží, nemůžou pochopit, jak mi je. Nezažili to. Jsou situace, které se nedají popsat nebo představit si.

Cítím se na všechno sama a momentálně si musím pobrečet, abych se pak zase mohla usmívat. Tančím na hraně svých psychických i fyzických sil.

Jako kdyby někam zmizel i Bůh. Sedí v nebi, občas mě přijde poplácat po rameni, usměje se a řekne, že to skvěle zvládám, ale pak zase spěchá za někým jiným, kdo je na tom hůř. Spousta lidí je na tom hůř. Vesmírný počítač rozhodl, že mají větší nárok na zázrak.

Možná by zůstal, kdybych ho poprosila. Ale já nevím, jestli chci. Neměl by na mě další požadavky?

A pak slyším ve svém srdci zvláštní hlas. "Tohle dítě bude mimořádné." Přerušuji ho. Všechny moje děti jsou mimořádné. A nevím, jestli bych vůbec chtěla extra mimořádné dítě. Mohlo by od narození spát celou noc, to by bylo fajn. Ale takhle to asi nebylo myšleno.

Nechci se litovat a dělat ze sebe chudinku. Mám štěstí, že moje miminko je zdravé a stále ještě ho mám v břiše. Kdo ví, co bude. Nemusím se trápit strašnými scénáři. Vždycky se může stát něco hrozného. Chci být statečná.

Stýská se mi po dětech, které jsou doma. Občas mě napadá, že kdybych teď zemřela, jestli jsem jim dala dost lásky. Možná jsem měla míň uklízet a nechat je víc pomáhat mi v kuchyni. Koho zajímá, že když si hráli s modelínou, byla po celém domě. Z hlediska globálního aspektu je to úplně jedno. Tak pro koho jsem udržovala ten pořádek? Pro ně nebo pro sebe? Pro sebe.

Kdo se vlastně vrátí domů k mým dětem a manželovi? Možná budu úplně jiná máma a manželka než dřív. Možná budu lepší. Určitě si budu vážit každého všedního dne se svou rodinou. Slibuju, že už se nikdy nebudu zlobit, když se v úplně nových botech vrhnou do bláta. Ono na tom vlastně vůbec nezáleží. Ani na tom, co si řeknou ostatní matky.

Mám pocit, jako kdybych určitým těžko vysvětlitelným způsobem prožívala vlastní smrt. Myslím, že pobyt v nemocnici je velkým místem transformace pro mě i pro mé životní hodnoty.

Každý den bychom se měli stále víc a víc stávat sami sebou.

Možná je tohle smysl života, co myslíte?

No nic, utíráme slzy, přestáváme se litovat a jdeme dál. Život je moc krátký na to nedělat věci pořádně. Teď musím být pořádně těhotná, jak nejlíp to dovedu.

Good luck!

P.S. "Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme." Arnošt Lustig