Věřím...

"Věřím na slunce, i když nesvítí,

  věřím na lásku, i když ji necítím,

  věřím v Boha, i když mlčí..."

  Nápis na zdi židovského ghetta

Už nejsem těhotná.

Můj chlapeček se rozhodl v neděli před půlnocí přijít na svět a nikdo ho nemohl zastavit.

V ukončeném 27. týdnu s váhou 860 gramů.

Od té doby je v inkubátoru.

Proč?

Zasloužil si stejný začátek jako všechna miminka, být po narození s maminkou, nezažívat všechna ta vyšetření, zavádění hadiček, kanyl, sond, katetru...

Je tak statečný. Dnes jsem sledovala výměnu sondy, která mu vede do žaludku. Nikdo z nás dospělých by tyhle procedury nechtěl zažívat.

Pomalu se s tím smiřuju. Nejhorší byl ten první pohled do inkubátoru, kdy jsem tam byla sama. Od té doby se cítím na všechno sama. Jsou tu doktoři, sestřicky a další zdravotníci, rodina, kamarádky. Strašně se snaží. Pomůžou, podpoří, poradí, zajímají se.

Všichni jsou na mě hodní.

(Mohla bych být sebevětší mrcha a byli by hodní i tak, protože jim je mě líto.)

Ale i tak se cítím strašně sama.

Když se na svého chlapečka dívám, slibuju mu, že ho budu rozmazlovat a tohle všechno mu vynahradím.

(Ale jen tak rozumně rozmazlovat, aby z něj nebyl spratek. Spratci v životě strašně trpí.)

Nechci být sluníčkář z principu, nosit růžové brýle a tvrdit, že to dopadne suprově.

Zároveň se z toho nechci hroutit a litovat sebe a své dítě, že jsme ti největší chudáci  na světě.

Tak strašně moc bych si přála být doma s celou rodinou a radovat se z narození miminka.

Potřebuju se teď zase pomalinku učit věřit.

Věřit tomu, že v mém temném světě opět jednou vyjde slunce.