Naše cesta?

Takhle jsem si to teda nepředstavovala.

Opravdu jsem s tím nepočítala.

Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát.

Mělo to být těhotenství jako každé jiné. Očekávala jsem, že se ráno budu dávit nad mísou, začne mi smrdět smažená cibulka, budu chodit dřív spát, občas brečet i při reklamě, cpát do sebe koblihy s růžovou polevou a možná je zapíjet lákem z okurek.

Těhotná jsem byla už potřetí a měla jsem pocit, že to všechno tak nějak znám, i když doktoři rádi říkají, že každé těhotenství může být úplně jiné. 

Ani jsem netušila, jak moc velká pravda to bude.

Těšila jsem se, jak budeme celá rodina chodit na procházky a snít o miminku. Viděla jsem přímo před sebou, jak se mi zvětšuje bříško, já si oblékám všechny ty krásné šaty a užívám si kopání miminka. Naposledy v životě.

Realita je ale úplně jiná. Ležím teď v nemocnici na rizikovém oddělení, už přes měsíc. Moji tři zlatí chlapečci jsou doma, daleko ode mě a mohou za mnou přijet na návštěvu jednou za týden. Nebyla jsem s nimi na Vánoce, rozbalování dárků jsem viděla na videu, ozdobený stromeček jsem sotva postřehla a teď už jsou svátky dávno pryč. A nejhorší na tom je, že tohle je teprve začátek.

Kvůli rizikovému těhotenství mám před sebou ještě dlouhé měsíce v nemocnici. Něco takového jsem si nikdy ani nedovedla představit, a teď už tu ležím pátý týden!

Dny tady jsou jeden jako druhý: šedivé, plné strachu, slz, bolesti a únavy. Série nekonečných vyšetření, ultrazvuků, krevních odběrů, infuzí, léků a otázek. Už se ani neptám, kdy mě konečně pustí domů. Pochopila jsem, že tahle otázka nemá odpověď.

Tak se v sobě snažím udržet svoje poslední miminko, svého čtvrtého chlapečka. Jsme na začátku 25. týdne. Zatím je tak malinký! Ještě by bylo třeba, aby aspoň měsíc vydržel.

V prvním těhotenství jsem v tomto týdnu pracovala, drápala se v Adršpachu po skalách a chodila do vířivky. Neměla jsem žádná omezení. Těhotenství přece není nemoc!

A teď? Můžu si dojít jen do sprchy nebo na záchod a i oběd mi nosí do postele.

Hledala jsem způsob, jak se z toho nezbláznit, jak tyhle dny přežít a zachovat si co nejvíc nadhledu a naděje. Procházela jsem internet ve snaze objevit nějaké rady maminek, co jsou na tom podobně. Doufala jsem, že rozkliknu stránky s nějakým univerzálním návodem, kde bude krok za krokem popsáno, jak to udělat, aby člověk přežil třeba pět měsíců v nemocnici. 

Ještě když je vaše srdce rozdělené na dvě části a půlka je doma s vašimi ostatními dětmi!

Nenašla jsem nic. 

A tak jsem se rozhodla, že o tom začnu psát sama. 

V životě nás potkávají zkoušky, které bychom si dobrovolně nikdy nevybrali. Realita pak najednou připomíná noční můru. Nic nemáme pevně ve svých rukou a to, co se děje, nemůžeme ovlivnit nebo změnit. Můžeme to jen přijmout. 

I když právě teď ležím v nemocnici v posteli, vydávám se na jakousi pomyslnou cestu. Na naši cestu. Zatím nevím, co čeká na jejím konci, ale mám velkou naději.

Cílem pro mě už není nějaké konkrétní datum, ale prostě jen unést další den. Jsou lepší a horší dny. I to jsem se naučila přijímat.

A poprvé v životě jsem pochopila, proč se říká, že i cesta může být cíl.